Historie Černé Hory

Černá Hora získala svůj název podle pohoří Lovčen, jehož skály mají po dešti černou barvu. První zmínky o tomto pojmenování byly nalezeny v panovnické listině ze 13. století.

 Nejstarší dějiny

Území Černé Hory bylo již osídleno v paleolitu, ve starší době kamenné, jak dokládají některé nálezy. V neolitu, v mladší době kamenné, pronikají první obyvatelé Přední Asie do přímořských oblastí. Ze střední Evropy v pozdní době bronzové osídlili území indoevropské Ilyrské kmeny.

Starověk

Od starověku žili na východním pobřeží Jadranského moře uvedené Ilyrské kmeny. V pátém století před naším letopočtem zvlášť vynikal kmen Dalmatů, proslulý svými sady, vinohrady a především získáváním soli. Díky výhodným podmínkám na pobřeží se záhy stali i dobrými mořeplavci. Své zboží prodávali Italikům, Keltům a dalším kmenům. Značný rozkvět Ilýrie vzbudil obavy Říma a tak sem roku 233 př. n. l. poslali svá vojska. Do 5. století n. l. bylo území součástí východořímské říše. Římská nadvláda připravila Ilyry o veškerý majetek, půdu zabrali římští velkostatkáři a z původních obyvatel se stali otroci a nevolníci.

Středověk

Na území Ilýrie začali v 6. století přicházet Slované. Na toto území si však dělala nároz i Byzanc, a tak docházelo v 6. – 9. století k častým střetům mezi těmito národy. Do roku 395 se zde lidé hlásili k nejrůznějším náboženstvím, ale s příchodem věrozvěstů Cyrila a Metoděje (kteří sem přišli dříve než k nám) přijali ortodoxní křesťanskou víru.

Zeta

V 10. století vzniklo knížectví Zeta. Pod vedením vynikajícího bojovníka, knížete Vojnislava, rozdrtili Černohorci roku 1040 a 1043 byzanská vojska a osvobodili celou oblast od byzanské nadvlády. Časem byla ke knížectví Zeta připojena řada srbských zemí a měst. Zeta si zachovala po celou dobu skutečnou samostatnost, zatímco Srbsko se rozpadlo na několik samostatných částí.

Slované tedy opět získali kontrolu nad celou oblastí. Stali se velmi dobrými mořeplavci, řemeslníky a zdatnými obchodníky. V té době již se rozšířila slovanská abeceda - hlaholice, dochovaly se i některé písemné památky, zatímco v horských, těžce dostupných oblastech Černé Hory existovalo kmenové zřízení a zachovalo se mnoho starých zvyklostí. Neustálé vojenské napětí a slabé spojení se světem přispívaly k uchování hospodářské zaostalosti a zastaralé patriarchální kmenové společnosti.

Srbské knížectví koncem 12. století zabralo knížectví Zeta. Pobřežní města však nebyla považována politicky za důležitá, byl jim jen přikládán hospodářský význam. Tento postoj jim zabezpečil větší samostatnost, a tím mohla dosáhnout významných úspěchů v architektuře, hlavně co se týče pevností a monumentálních církevních staveb.

Příchod Turků 

Osmanská říše dobyla srbská území ve 14. a 15. století, ale nikdy dostatečně nekontrolovala celé území Zety. V městech Kotor a Perast měli silný vliv Benátčané, kteří zde nedovolili Turkům získat vliv. Turci naopak získali přístup k moři u měst Ulcinj, Bar a Herceg. Zeta, později jako Černá Hora si po celou dobu udržovala jistou samostatnost. Malá horská zem – Černá Hora si uchovala svoji vnitřní autonomii, daň, kterou musela Turkům odvádět, byla vybírána jen za pomoci vojska.

Novověk

Neustálé změny mocenských poměrů v Černé Hoře vyvolaly u obyvatelstva apatii. Víra ve slovanství však v nich po celou dobu zůstávala. Hospodářství zde bylo na velmi nízké úrovni, obyvatelstvo se živilo většinou pastevectvím a mnohdy bylo postiženo hladomory. Naproti tomu trvalý konflikt mezi Benátkami a Osmanskou říší příliš rozvoj přímořských měst neovlivnil, a tak se v 15. a 16. století stává celá oblast velmi prosperující. V té době byl velký rozvoj řemesel, zámořského obchodu, zemědělství, stavitelství a umění.

Po objevení Ameriky a následných nových zámořských obchodních cest do Asie poklesl zájem o oblast Středozemního moře. Tím došlo k pozvolnému úpadku hospodářství jednotlivých přímořských států. Nové poměry se nepříznivě projevily v dalším vývoji, nedostatek finančních prostředků zastavil rozvoj kultury a výstavby.

Petrovičové

Od začátku 16. do poloviny 17. století nekontrolovali území Černé Hory pouze Turci a Benátčané, ale i místní mocné rody Balšičové a Crnajevičové. Kolem roku 1700 začal Danilo I. Petrovič sjednocovat nestejnorodý stát. Po něm se také nazývá nejslavnější černohorský rod – Petrovičové. O další sjednocování se postaral Petr I. Svatý (Cetinjský). Zavedl také dědičné právo na trůn a navázal přátelské vztahy s Ruskem. Mezi kmeny byla stále silná tradice krevní msty, lidé měli mezi sebou nepřátelské vazby, což překáželo snahám o sjednocení, a tak podle příběhů Petr I. chodil mezi lid a domlouval jim. Jeho dalším přínosem je boj proti hladu, příkladem může být to, že dovezl do země brambory z Ruska.

Důležitější (nebo spíše nejdůležitější) postavou černohorských dějin je Petr II. Petrovič Njegoš, který se stal národním hrdinou. Byl nejen vladař, ale i básník a filosof. Dokončil sjednocovací snahy svého otce a pokračoval v boji proti Turkům. Lidem byl blízký tím, že podporoval různé kulturní instituce, zakládal školy, psal básně a celkově se postaral o rozkvět země.

Petr II. Petrovič Njegoš

19. století

Velké politické změny nastaly Napoleonovým tažením na jadranské pobřeží. Část území připojil k Itálii, Dalmácie připadla k Rakousku. V roce 1809 Napoleon založil Ilyrskou provincii, jejíž součástí byla Istrie, Dalmácie až po Boku Kotorskou.

V té době intelektuálové sjednotili spisovnou chorvatštinu a srbštinu v nový pravopisný celek v srbochorvatštinu.

V 19. století získala Černá Hora statut nezávislého světského státu, teprve mezinárodní kongres v Berlíně roku 1878 potvrdil tuto samostatnost a mocnosti oficiálně uznaly tento stát. Předcházela tomu rusko – turecká válka, kde se na straně Ruska bojů zúčastnily armády Rumunska, Srbska a Černé Hory. Pro Rusy úspěšná válka znamenala pro Balkán neklid v následujících letech a zisk Bosny a Hercegoviny pro Rakousko-Uhersko.

20. století

V r. 1910 se Nikola, syn knížete Mirka, nechal korunovat a vyhlásil království Crna Gora – Montenegro. Hluboké národnostní rozpory a rivalita velmocí byly příčinou vzniku Balkánského bloku r. 1912 a následné vyhlášení války Turecku Černou Horou, vzápětí vstoupily do války Srbsko, Bulharsko a Řecko. Tato úspěšná vzpoura je známa jako 1. balkánská válka. Vítězství balkánských spojenců znamenalo zhroucení 500 let trvající turecké nadvlády, ale též pokračující nestabilitu v oblasti. V průběhu jednání o rozdělení osvobozených území, nebyl uspokojen žádný ze zúčastněných států, naopak mezi nimi vznikly hluboké rozpory.

V následujícím roce byla vyprovokována druhá balkánská válka Bulharskem za tiché podpory Ruska. Bulharsko bylo záhy poraženo tzv. vojenským spolkem, kde byla i Černá Hora, a tím zanikl balkánský blok. Rozpadu využily ve svůj prospěch Německo a Rakousko – Uhersko posílením svého ekonomického i vojenského vlivu. Tím byly ohroženy zájmy carského Ruska i dalších mocností a válečné střetnutí mezi hlavními evropskými mocnostmi se stalo nevyhnutelným.

1. světová válka a poválečný stav

V roce 1914 vstupuje Černá Hora do 1. světové války na straně Srbska, později tzv. Dohody. V letech 1916 - 1918 bylo území Černé Hory okupováno Rakousko – Uherskem. Po skončení války v roce 1918 se stává Černá Hora součástí  mnohonárodnostního státu Království Srbů, Charvátů a Slovinců (Kraljevina  SHS).

Před obcí  Djanoviči v Boce Kotorské  dne 1. 2. 1918 došlo na zakotvených vojenských lodích ke vzpouře námořníků rakousko-uherského útvaru. Povstání inicioval Čech František Raš z křižníku Sankt George a vzápětí se k němu přidaly posádky dalších asi 40ti lodí, většinou složených ze Slovanů. Povstání však bylo potlačeno a hlavní vůdci popraveni.

V r. 1929 nastal převrat a došlí k přejmenování Kraljeviny SHS na Království Jugoslávie, kde byla nastolena vojensko-monarchistická diktatura. Stát se ve své zahraniční politice orientoval na Francii a Československo. Později byla uzavřena Malá dohoda, vojensko-politický pakt s Československem a Rumunskem. Na základě této smlouvy mělo Československo na území Království Jugoslávie v Kotoru rozmístěna vojska včetně vlastního námořnictva.

2. světová válka

Mussoliniho italský fašismus a německý nacismus doléhají na nestabilní stát Království Jugoslávie. V roce 1934 provedli chorvatští nacionalisté v Marseille atentát na krále Alexandra. Království přebral jeho syn Petr II., který byl nucen se v roce 1940 sblížit s fašistickými státy a následně se připojit k vojensko-politickému bloku - Ose. Proněmecké vedení však bylo vzápětí svrženo. Nově vzniklá vláda byla utvořena ze všech politických stran kromě fašisticky orientovaných, ale netrvalo to dlouho. 6. 4. 1941 obsadilo zemi italské vojsko.

Proti okupaci vznikl silný odpor. V některých částech vypuklo ozbrojené povstání, které přešlo k partizánskému boji. Nejvýznamnější postavou se stal Chorvat Josip Broz zvaný Tito, který organizoval partizánské hnutí a byl též jediným vrchním velitelem, který se zúčastnil přímo i bojových operací. 

Josip Broz Tito

V r. 1945 vznikla Svazová republika Černá Hora, později s přídavkem socialistická, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Prvním předsedou vlády se stal J. B. Tito. Když maršál Tito r. 1948 odmítl totalitní praktiky Sovětského svazu a diktát Stalina, Jugoslávie se zařadila do hnutí neangažovaných zemí. SFRJ zaváděla nový ekonomický systém založený na samosprávě. Volené dělnické rady se podílely na rozhodování při řízení podniků a delegovaní občané měli zastupovat zájmy obyvatel. Skutečnost však ale byla jiná, šlo jen o formální řízení.

Za  vlády J. B. Tita docházelo v Jugoslávii k mnohým chybám, často byli jeho odpůrci, rivalové a opoziční představitelé trestáni vězením a izolací. Titovi se ale také podařilo utišit kmenové potyčky obyvatel.

Srbové

Po Titově smrti r. 1980 se začaly objevovat rozpory v mnohonárodnostním státě. Stát ovládli Srbové, kteří do vysokých politických i hospodářských funkcí dosazovali převážně občany srbské národnosti, a ti opět zvýhodňovali své blízké. Srbové tak získali vliv a i osobní profit na turistickém ruchu a na dalších výnosných odvětvích. Jiné národnosti však měly obtížný přístup k výhodným úvěrům, exportu nebo lukrativním zakázkám. Jadranské pobřeží se stalo výnosným artiklem, kam na sezónní práce jezdili pracovníci ze všech Jugoslávských republik, kde zajišťovali potřebné služby, ale zisk plynul do Bělehradu.

Někteří Srbové úzce spjatí s bývalým vedením v Bělehradě výhodně zakoupili pozemky, hotely a ostrovy v Černé Hoře k nelibosti Černohorců, kteří teď dělají vše proto, aby jim zde znemožnili podnikání.

90. léta

V roce 1991 se dostala k moci ve státě opozice, a ta chtěla SFRJ rozdělit. Jako první se odtrhli ještě v témže roce Slovinci a Makedonci.

Do roku 1995 probíhal vojenský konflikt  - Srbsko proti Chorvatsku a Bosně. V letech 1995 a 96 bylo Srbsko pod ekonomickým embargem, což samozřejmě zasáhlo i Černou Horu a přispělo to i k celkovému ekonomickému úpadku země.

V roce 1998 se ozvaly separatistické snahy srbské provincie Kosovo, které vyústily až ve vojenský konflikt. Černá Hora ale nikdy neposílala své vojáky, aby zabíjeli Albánce.

Moderní dějiny – 21. století

Když byl v roce 2000 Slobodan Milošević donucen opustit křeslo prezidenta SRJ (zfalšoval volby). Tím se pro Černou Horu stávalo osamostatnění od Srbska čím dál tím reálnější.

V březnu roku 2002 byla podepsána dohoda o novém uspořádání Jugoslávské svazové republiky, která nesla jméno Srbsko a Černá Hora. Obě republiky společně sdílely obranu a zahraniční politiku. Ekonomiky, měny a celní správy měly jednotlivé republiky de facto samostatné.

V referendu 21. 5. 2006 se občané Černé Hory podílem 55,3% rozhodli pro suverénní samostatný stát, následně jej 4. 6. 2006 schválil parlament a 13. 6. 2006 byla oficiálně vyhlášena Republika Černá Hora.

nahoru é